THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zdá se, že AMON AMARTH, toho času na úplném dně tvůrčích sil, povolali na svou stranu vedle početných šiků oddaných příznivců i jednu skutečnou kapacitu – totiž samotného Odina. Vládce Asgardu neváhal a jakožto konečná instance sestoupil na hřbetu svého osminohého společníka, hřebce Sleipnira, mezi své věrné, by spasil je v poslední hodině jejich agónie. Pokud chcete vědět, zda byla záchranná mise Odinova korunována úspěchem či nezdarem, bez obav se začtěte do následujících odstavců.
AMON AMARTH jsou vskutku zvláštním úkazem. Za svoji kariéru natočili pouze jednu jedinou desku schopnou snést přísnější měřítka, a sice „Once Sent From The Golden Hall“ (1998), přesto se dnes hřejí na výsluní popularity, z pozice headlinerů dirigují hemžení v zaplněných klubech a jejich kotoučky mizí z pultů nejrůznějších obchodů po tisících. Z části je jejich úspěch zasloužený, vždyť jistě stálo nemálo úsilí vypracovat se z provinční kapely v jednu z největších opor renomovaného vydavatelství a dnes po celém světě s přehledem vyhrávat po boku těch nejzářivějších hvězd koncertních pódií. Věřím, že za přesunem z obskurních obýváků do nabitých sálů a šumících open air amfiteátrů stojí pouze a jen dřina, litry potu a spousta odříkání. Nevěřím však, že za raketovým vzestupem AMON AMARTH stojí kvalitní, nevšední a alespoň nějaká měřítka překračující hudba.
Nedávno jeden nejmenovaný redakční kolega (zajisté se vám ho podaří identifikovat, nápovědou vám budiž jeho hodnocení vyšší Gerlachovského štítu v rámci recenzí předešlých nahrávek Švédů) nad AMON AMARTH vyřkl vcelku výstižný ortel: „to sú takí vikingskí Kabáti“. No a já nemůžu jinak, než souhlasit. Samozřejmě věřím, že nikdo z vás toto krkolomné přirovnání nebude brát doslovně a nebude mezi uvedené kapely automaticky umísťovat rovnítko. Pointa je docela jinde. Obě skupiny vesele natáčí alba jako na běžícím pásu, že je jedno jako druhé přeci vůbec nevadí, že jenom převaříme to, co jsme před tím převařili již nejméně desetkrát, nám naše příznivce v žádném případě neodláká, ba právě naopak, zase nám to sežerou i s navijákem. Že tahle výborná taktika funguje opravdu dobře si ostatně můžeme ověřit i na našich stránkách, kde se k mému zděšení nenachází na adresu AMON AMARTH žádný (!) neutrální natožpak vyloženě negativní ohlas. Jak vidno, na prvním albu ještě zajímaví Švédové se definitivně stali metalovými dinosaury, svoji fanouškovskou základnu mají loajální až za hrob, proč tedy pracně expandovat byť jen o jediný centimetr a riskovat tak ztrátu pohodlných pozic?
Při poslechu aktuální sbírky se mi zdá, že AMON AMARTH už nepomůže ani Odin, ani celá posádka Asgardu, mocným Thorem počínaje a posledním panošem konče. Nepomůže ani slovutný producent Jens Bogren, jenž ve svém sídle Fascination Street dokázal vypilovat zářivé drahokamy typu OPETH nebo KATATONIA. Inu, kde nic není, ani bůžci neberou. Těžko říci, zda jsou švédští Vikingové natolik líní nebo prostě jen nemají dostatek odvahy a talentu činit odvážné kroky, ale na „With Oden On Our Side“ nepředvedli skutečně vůbec nic. Ač byla avizována celá fůra epiky, dostalo se jen na osvědčené postupy z alb minulých. Pádným důkazem je hned první melodická linka v úvodní skladbě „Valhall Awaits Me“, kterou přeci moc dobře známe už z debutu, konkrétně pak ze skladby „Ride For Vengeance“. Na celé ploše alba neslyším s výjimkou zlepšené práce na postu sólové kytary jediný překvapivý moment, jedinou svěží myšlenku či netradičně realizovaný nápad. Odinovi služebníci znovu zahráli sice líbivou, avšak třeskutě rutinní údržbu, na kterou mají ostatně patent už od dob vskutku bídného záznamu „The Crusher“. Nepochybuji však, že s novým albem zazáří hvězda AMON AMARTH ještě jasněji a výlisek „With Oden On Our Side“ zatíží nemálo fanouškovských poliček, zejména pak v zemi našich západních sousedů, pro které jsou podobné melody death metalové odrhovačky šité přímo na míru. Za sebe dodávám, že můj pořadač bude pro tentokrát ušetřen, neb jeho chatrnou konstrukci nehodlám zatěžovat zcela průměrným a absolutně nepřínosným albem, kterým novinka silně přeceňovaných AMON AMARTH bezesporu je.
Tak, AMON AMARTH nám natočili novou desku. Je mi úplně jasné, že většina z vás bude výskat nadšením a plesat nad dalším geniálním kouskem z dílny Odinových služebníků. Já však pravím: tak takhle teda ne!
5 / 10
Johan Hegg
- zpěv
Olli Mikkonen
- kytara
Johan Söderberg
- kytara
Ted Lundström
- baskytara
Fredrik Andersson
- bicí
1. Valhall Awaits Me
2. Runes To My Memory
3. Asator
4. Hermod's Ride To Hel (Lokes Treachery Part 1)
5. Gods Of War Arise
6. With Oden On Our Side
7. Cry Of The Black Birds
8. Under The Northern Star
9. Prediction Of Warfare
The Great Heathen Army (2022)
Berserker (2019)
The Pursuit Oof Vikings: 25 Years In The Eye Of The Storm (Live) (2018)
Jomsviking (2016)
Deceiver Of The Gods (2013)
Surtur Rising (2011)
Twilight Of The Thunder God (2008)
With Oden On Our Side (2006)
Wrath Of The Norsemen (DVD) (2006)
Fate Of Norns (2004)
Versus The World (2002)
The Crusher (2001)
The Avenger (1999)
Once Sent From The Golden Hall (1998)
Sorrow Throughout The Nine Worlds (MCD) (1996)
The Arrival Of The Fimbul Winter (demo) (1994)
Thor´s Arise (demo) (1993)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Metal Blade Records
Stopáž: 42:16
Produkce: Jens Bogren
Studio: Fascination Street Studios (Örebro, Sweden)
Prečo sú AMON AMARTH takí úspešní? Prečo hrá KABÁT pred vypredanými štadiónmi? Niektoré otázky naozaj nemajú zmysel. Johan Hegg a chlapi okolo neho jednoducho do bodky vystihli predstavu (zdá sa, že nielen) nemeckých metalistov o hudbe spojenej s vikingskou tématikou.
Novinka "With Oden On Our Side" však prináša naozaj slabučký materiál. AMON AMARTH tentokrát natočili tri dobré skladby. Nie náhodou sú strategicky umiestnené na začiatku, presne v strede a na konci albumu. Všetko ostatné je viac či menej (väčšinou zúfalo menej) zaujímavá vata (zvlášť "Under The Northern Star" je neuveriteľná zívačka). Mám veľmi rád drvivú väčšinu tvorby AMON AMARTH, ale v roku 2006 táto kapela proste zaspala na vavrínoch. Množstvom dobrých nápadov sa akoby vrátila do čias rovnako priemerného záseku "The Crusher".
Možno je to však všetko inak. Možno sme to len my, večne uhundraní redaktori Metalopolisu celé zle pochopili. Vydavateľstvo Metal Blade Records nás totiž nepozvalo na tématickú vikingskú letnú "pre-release" párty plnú zábavy, dobrého jedla a ešte lepšieho pitia. Zástupcovia nemeckého Rock Hardu tam boli a hľa, druhé miesto v októbrovej tabuľke recenzií spojené s ódami na "grandiózne bojové hymny plné zabijáckych riffov a zimomriavkových melódií". Už teraz sa teším sa optimistické riadky niektorého z mojich obľúbených sparkovských redaktorov. Veru, niet nad dobre zorganizovanú firemnú akciu pre vážených klientov!
Jak prosté a jak kupodivu zatraceně účinné. Přiznám se, že mi také není vůbec jasný onen shon okolo AMON AMARTH. A oni přitom nikdy nedělali (a nejspíš ani dělat nebudou) nic jiného, než že jen poschovávali ten svůj nekomplikovaný heavy metal za melodicko – smrťácký odér a tvářili se u toho po vikingském vzoru ukrutně ošklivě. Tak jako na „With Oden On Our Side“, dalším pokračování historek ze severského záhrobí, na němž vás, pokud tedy nejste ve vztahu s Johanem Heggem a spol. úplnými panici, nepřekvapí zhola nic. I to ovšem, jak vidno z „kontextu“ a z reakcí okolního metalomíra, kolikrát stačí na pořádně solidní renomé. Ale nakonec, proč ne, že. Jen mě do toho prosímvás také netahejte.
Prumerna muzika, texty plne ocekavaneho klise (tim mi to pripomina Manowar :-) ) , proste prumer. CD jako kulisa na nejakou parbu maximalne.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.